Čert a Káča

Co je nejdůležitějším místem na zámku? No přece kuchyně!A v té v Mokré Lhotě právě teď krásně voní koláče a někdo už narazil i bečku s pivem. Není divu, že se tu pomalu schází všechno zámecké služebnictvo i lidé z vesnice. Nakonec proč by nemohla být tancovačka přímo tady, stačí odsunout nějaké hrnce a místa je hned dost. Všichni se hrnou do tance, jen Káča sedí u kamen. Už zase si jí nikdo nevšímá… Vůně přilákala i pohledného mysliveckého mládence. Je to čert Marbuel, kterého poslal Lucifer pro zlého správce a kněžnu, ale když nasupená Káča je tak velké lákadlo. Co kdyby se prvně trochu pobavil a vyzval Káču k tanci?

O čerty v českých pověstech nikdy nebyla nouze. Vždy rádi nabídli pomocnou ruku tu s postavením hráze rybníka v jižních Čechách nebo vybudováním hradu. Často se lidem podařilo ďábla přelstít a na památku toho dodnes můžeme vidět různé čertovy kameny, které zůstali, když se pekelníkovi nepodařilo splnit úkol, než zakokrhá první kohout. Pak tu jsou čerti pohádkoví, ti jsou vlastně docela sympatičtí moulové, co se snaží všechny marně obehrát v mariáši a kde komu naletí. Není divu, že se ocitli i na divadelním jevišti. Do dnešních dnů se příležitostně hraje Tylův Čert na zemi (1850) o mladém čertu Salamandrovi, který rychle přijde na to, že ošálit lidi není jen tak. Důležitou roli tu hraje Káča, nehezká a zatrpklá žena, která způsobí mnoho zlého. Káča je jednou z postav i pohádky Boženy Němcové Čert a Káča, i když ta pro Káču neskončí úplně dobře, protože ji ovčák Jirka prostě hodí i s kožichem do rybníka.
V roce 1897 přihlásil mladý učitel a spisovatel Adolf Wenig do soutěže vypsané Národním divadlem libreto Čert a Káča, které získalo první cenu. Téměř šedesátiletý Dvořák se v té době opernímu žánru příliš nevěnoval. Jakobín měl premiéru v roce 1888 a mimo přepracování Dimitrije i Jakobína, byla Dvořákova pozornost obrácena k symfonické tvorbě. I v ní však bylo snadné rozeznat Dvořákův dar pro dramatická díla a recenze na vídeňské uvedení Kytice na to přímo poukázala: Antonín Dvořák chce na scénu. Jeho symfonické básně jsou dramata bez scény, hudba bez pěvců. Přidejme k ní pěvce a opera je hotova. Snad to byl právě tento ohlas, který v Dvořákovi zase jednou vzbudil touhu po opeře.

Kde: Mahenovo divadlo, Malinovského nám. 1, Brno